Další časté otázky


1. Nerada se na sebe koukám na videu, nešlo by to natočit pouze dítě beze mne?

Málo kdo je rád natáčen na video. Většinou máme obavy z toho, jak budeme vypadat, nebudeme-li nepřirození, trapní apod. Přijmout sám sebe takový, jaký jsem není jednoduché a může to být součástí přínosu videotréninku. Běžné je, že na první nahrávce se lidé nejprve vyrovnávají s tím, jak zní jejich hlas, jak vypadají vlasy apod. Ti, kteří překonají prvotní nejistotu z natáčení a sledování sama sebe však mohou objevit, jak moc se lze naučit ze sledování své komunikace a kolik toho můžeme díky tomu ve svém životě ovlivnit.

Natáčet pouze samotné dítě či děti určitě lze. Příjdeme tím ale o rovinu interakce – kontaktu. Uvidíme chování dítěte ale nevidíme, na co dítě vlastně svým chováním reaguje a jakou roli v tom můžeme hrát my.

 

2. Má smysl procházet videotréninkem, pokud necítím žádný konkrétní problém, ale velmi mě láká to vyzkoušet?

Videotrénink lze použít i v případě, že vás zajímá zpětná vazba na vaši komunikaci, nebo rozvoj komunikačních či profesních dovedností. Není nutné prožívat nějaký akutní problém.

Na počátku spolupráce je však vždy dobré formulovat společně s videotrenérem cíl či zakázku, ke které má videotrénink směřovat. Tou může být právě pojmenování a rozvoj komunikačních dovedností. V průběhu spolupráce se pak formulují dílčí pracovní úkoly, které určují zaměření dalšího natáčení. Vždy je dobré vědět, proč natáčíme a na co se chceme podívat.

 

3. Nebudou se ti, které natáčíte chovat jinak, než když je nikdo nenatáčí? Nebudou se přetvařovat, hrát divadlo či děti „dělat šašky“?

To, jestli na nás někdo kouká či nás dokonce natáčí pravděpodobně ovlivní naše chování. Můžeme být nervózní, můžeme se začít víc snažit. Možná začneme komunikovat lépe, než v běžném životě. A to právě videotrénink využije. Neboť zde hledáme, kde má člověk své zdroje, co jsou jeho silné stránky, na kterých se dá stavět.

Druhá věc je, že i na kameru si člověk po nějaké době zvykne a přestává jí vnímat.

Co se týče dětí, většinou vzhledem ke své spontánnosti do nějakého věku kameru snášejí lépe než dospělí. Chvíli třeba upoutá jejich pozronost, mohou se i předvádět, ale také na ni zase rychle zapomenou.

 

4. Proč se nenatáčí problémové situace? Proč se nerozebírají chyby? Pomůže člověku dívat se jenom na to, co se mu podařilo?

Toto je velmi komplexní otázka. Pokud máme nějaký problém a budeme jej analyzovat ze všech stran, pořád zůstáváme v tom problému. Vlastně tím pořád živíme jeho existenci. To, co nás může posunout dál je podívat se mimo problém – ptát se: kdy tento problém neexistuje? Jsou nějaké vyjímky, ve kterých se alespoň trochu daří? Těmito otázkami se dostaneme do oblasti „mimo problém“, na kterou se můžeme zacílit. Samotný tento obrat myšlení nám může dodat energii a optimismus, naději. Tento přístup se využívá v mnoha oblastech psychoterapie či koučingu. Také ve videotréninku vycházíme z toho, že efektivnější je pracovat s tím, co se daří. Především tím člověk získá novou energii a chuť do práce na sobě. Zjistí, že má na čem stavět, že má v sobě skryté zdroje. Ty potom v průběhu spolupráce posilujeme. Tak můžeme tvořit změnu.

Pokud nás např. trápí nespolupráce nějakého dítěte, můžeme se ptát: stane se někdy, že spolupracuje? Pokud videotrenér zachytí takovou vjímku na video, (ikdyby šlo o pár sekund, jedno zvednutí očí či jedno slovo) ukáže nám ji a můžeme hledat, co jsme udělali jinak než běžně. Můžeme konstruktivně pojmenovávat či trénovat dovednosti, které jsme objevili díky tomuto momentu na videu.

Videotrénink ale úplně nezavírá oči nad slabými stránkami. I ty v průběhu spolupráce pojmenováváme. V jiných přístupech, které také používají video jako feedback či zpětnou vazbu je však rozebírání chyb hlavní metodou učení. Ne tak v metodě videotrénink interakcí.